Navigation Path: Home > The European Central Bank > Historie > Hospodářská a měnová unie
Evropská rada v červnu 1988 potvrdila záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuž předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii.
Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España.
Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaženo ve třech samostatných, avšak na sebe navazujících krocích.
Na základě Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada v červnu 1989, že první etapa realizace Hospodářské a měnové unie by měla být zahájena 1. července 1990. K tomuto dni byla zrušena v podstatě veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy.
Výbor guvernérů centrálních bank členských států Evropského hospodářského společenství, který hrál od svého vzniku v květnu 1964 stále významnější úlohu při spolupráci v měnové politice, byl pověřen dalšími úkoly, které stanovila Rada svým rozhodnutím z 12. května 1990. K těmto novým úkolům patřily konzultace v oblasti měnových politik členských států a prosazování jejich koordinace, aby bylo dosaženo cenové stability.
Vzhledem k poměrně krátké době, která byla k dispozici, a k náročnosti úkolů zahájil také Výbor guvernérů přípravné práce na třetí etapě Hospodářské a měnové unie (HMU). První krok spočíval v určení otázek, které by měly být v počáteční etapě analyzovány, ve stanovení pracovního programu do konce roku 1993 a v odpovídajícím definování mandátů stávajících podvýborů a pracovních skupin, které byly za tímto účelem ustaveny.
Realizace druhé a třetí etapy vyžadovala úpravu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (Římská smlouva), aby bylo možné zavést potřebnou institucionální strukturu. Za tímto účelem byla svolána mezivládní konference o HMU, která proběhla v roce 1991 souběžně s mezivládní konferencí o politické unii.
Jednání vyústila ve Smlouvu o Evropské unii, která byla sjednána v prosinci 1991 a podepsána v Maastrichtu 7. února 1992. Z důvodu opoždění ratifikace tato smlouva (která upravila Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, změnila její název na Smlouvu o založení Evropského společenství a zavedla mimo jiné tzv. protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky ( pdf 200 kB, en) a protokol o statutu Evropského měnového institutu) nabyla účinnosti až 1. listopadu 1993.
NahoruZaložení Evropského měnového institutu (EMI) 1. ledna 1994 znamenalo zahájení druhé etapy HMU, přičemž došlo k ukončení činnosti Výboru guvernérů. Přechodná existence EMI rovněž odrážela stav měnové integrace v rámci Společenství. Evropský měnový institut neodpovídal za provádění měnové politiky v Evropské unii – tento úkol zůstal v působnosti národních orgánů – ani neměl žádné pověření k provádění devizových intervencí.
Dvě hlavní úlohy EMI:
EMI za tímto účelem vytvářel prostor pro konzultace a výměnu názorů a informací o postupech a definoval regulatorní, organizační a logistický rámec, který byl nezbytný k tomu, aby ESCB splnila své úkoly ve třetí etapě.
V prosinci 1995 souhlasila Evropská rada s použitím slova „euro“ pro pojmenování evropské měnové jednotky, která měla být zavedena ve třetí etapě, a potvrdila, že třetí etapa HMU bude zahájena 1. ledna 1999. Předběžně byla oznámena časová posloupnost kroků pro přechod na euro. Tento scénář vycházel především z podrobných návrhů vypracovaných EMI.
Ve stejné době byla Evropskému měnovému institutu svěřena úloha provádět přípravné práce na budoucích měnových a kurzových vztazích mezi státy eurozóny a ostatními členy EU. V prosinci 1996 předložil EMI Evropské radě svou zprávu, která tvořila základ usnesení Evropské rady o zásadách a hlavních prvcích nového mechanismu směnných kurzů (ERM II). Usnesení bylo přijato v červnu 1997.
Evropský měnový institut také předložil v prosinci 1996 Evropské radě, a následně veřejnosti, vybraný návrh série eurobankovek, které měly být uvedeny do oběhu 1. ledna 2002.
Evropská rada hodlala doplnit a blíže vymezit ta ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, a v červnu 1997 přijala Pakt stability a růstu, jehož součástí jsou dva předpisy. Jejich smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998.
Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie – ve složení hlav států nebo vlád – jednomyslně rozhodla, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko. Hlavy států nebo vlád rovněž dosáhly politické shody ohledně osob, které by měly být doporučeny ke jmenování za členy Výkonné rady Evropské centrální banky (ECB).
V květnu 1998 se ministři financí členských států, které přijímaly jednotnou měnu, dohodli společně s guvernéry národních centrálních bank těchto členských států, s Evropskou komisí a EMI, že při stanovení neodvolatelných směnných kurzů eura budou použity stávající bilaterální centrální kurzy měn v rámci ERM zúčastněných členských států.
Dne 25. května 1998 jmenovaly vlády jedenácti zúčastněných členských států prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Jejich jmenování nabylo účinnosti 1. června 1998 a znamenalo ustavení ECB. ECB a národní centrální banky zúčastněných členských států tvoří Eurosystém, který formuluje a definuje jednotnou měnovou politiku ve třetí etapě HMU.
Ustavením ECB 1. června 1998 završil EMI své poslání. Vznikem ECB vstoupil EMI podle článku 123 (bývalý článek 109l) Smlouvy o založení Evropského společenství do likvidace. Veškeré přípravné práce, jimiž byl EMI pověřen, byly včas dokončeny a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám systémů a postupů.
NahoruNeodvolatelným stanovením směnných kurzů měn jedenácti členských států, které se jako první účastnily Měnové unie, a prováděním jednotné měnové politiky pod dohledem ECB začala 1. ledna 1999 třetí, závěrečná etapa HMU.
Vstupem Řecka do třetí etapy HMU 1. ledna 2001 vzrostl počet zúčastněných členských států na dvanáct. Třináctým členem eurozóny se stalo 1. ledna 2007 Slovinsko, po němž o rok později následovaly Kypr a Malta a k 1. lednu 2009 pak Slovensko. Dnem, kdy tyto země vstoupily do eurozóny, se automaticky stala také jejich centrální banka součástí Eurosystému.
